Kdo jsem a co tady dělám?

Tenhle text jsem původně zveřejnil v Říjnu 2012 jako status na Facebooku, protože to zkrátka muselo jít ven. Je to taková reflexe nad mými (v té době) uplynulými dvaadvaceti lety života a i dnes jsem ochotný se pod to podepsat.

Kdo je Jankoš?

Následující text je autobiografickou výpovědí o životě nejednoho člověka. Není to forma zpovědi, ani potřeba vylít si srdíčko – mám teď tolik vnitřního klidu, že si své záležitosti dokážu vyřešit sám – mám ale potřebu Vám předat tenhle text, protože jsem větší část života tápal, aniž bych si to uvědomil… A pokud tápete taky, možná Vám to bude ku prospěchu.

Když jsem nedávno došel k tomu, že JÁ vlastně nejsem JÁ, cítil jsem se trochu zmateně. Ale abych nepředbíhal, vezmu to popořadě. Stejně jako Vy všichni jsem se před nějakou dobou narodil. V průběhu života jsem nabíral zkušenosti a připravoval se na život „dospěláka“. Moje představa byla celkem jasná – využít svůj chytrý mozek, abych měl hodně peněz a spoustu nevázanýho sexu. Pár holek jsem odmítl sám, pár holek dalo pořádným košem mě. Ale ten koš nikdy nebyl větší, než jsem si ho sám představil :) V tu dobu jsem to viděl jako „špatnou“ zkušenost, dnes to vidím prostě jako zkušenost. Zkušenost, z níž jsem analyzoval svoje chyby a zjistil, že už je znova dělat nepotřebuju. Když jsem se začal blížit konci střední školy, občas se mi objevila v hlavě otázka ohledně smyslu života. Založit rodinu, postavit dům a být od rána do večera v práci, abych uživil sebe i svoje blízké – to je opravdu všechno? Objevovat nové technologie nebo jiným způsobem zaměstnávat mysl, abych měl pocit, že jsem prospěšný, protože žiju ve světě, kde má všechno pravidla, která mě naučili ve škole?

Po jednom dostání košem jsem se uzavřel do sebe a přepnul z „kamaráda“ na „kariéristu“. Můj smysl života byl zapomenout na city a stát se výkonným strojem na peníze. Ovšem THC, stres a vlastní nevyrovnanost brzy vykrystalizovaly v další neočekávanou podpásovku. Začal jsem cítit strach. Paranoia a obavy z pronásledování byly na denním pořádku. Slyšel jsem hlasy, který mě pomlouvaly. Hlasy, který věděly o všem, co jsem udělal a vysmívaly se mi za to. Hlasy, který neexistovaly nikde jinde, než v mojí hlavě.

Abych to zkrátil – když jsem za nějakou dobu opět dostal košem, bylo to to nejlepší, co se mi v tu dobu mohlo přihodit. Na povrch se začínala prodírat agrese. Není to sice pozitivní energie, ale byl to posun od uzavřenosti a zádumčivosti k něčemu, co mi začalo sadit do hlavy myšlenky z opačného pólu. Od té doby – po půlročním schizofrenním hororu – se konečně začaly věci obracet k lepšímu. Jsem si docela jistý, že kdyby nedošlo k obratu, tak ta cysta, kterou mám dodneška v těle, by přebujela v nádor. Spoustu věcí jsem ale neměl dořešených ani když jsem nastoupil na svou zatím poslední školu.

Jak se mi povedlo to vše překonat? Velký podíl na tom měli všichni – i noví – přátelé. Bytosti, o kterých dneska vím, že naše setkání nebyla náhoda. Přijde mi k neuvěření, kam se moje myšlení posunulo za posední rok – obzvlášť když vezmu v potaz, že předtím jsem si nabubřele myslel, že už mě nic nemůže překvapit. Největší poslední zlom přišel 29. 12. 2011 – a to díky jednomu jedinému snu. Snu, který ve mně vyvolal několik otázek a já se začal pídit po tom, kdo vlastně jsem a jestli to vše, co jsem se v životě ve škole naučil, opravdu k něčemu bylo.

Abych se dostal k tomu nejdůležitějšímu – začal jsem pochybovat. O světě, který mě obklopuje celý život. O systému, který přikazuje a zakazuje a nedává prostor lidem, kteří z té krabice chtějí vystoupit. O tom, jestli potřebuju jíst maso, nebo dokonce jestli vůbec potřebuju jíst. Dostal jsem tělo, za které jsem neskonale vděčný a díky němuž můžu přenášet svoje myšlenky do fyzické reality. Dostal jsem mozek, ale v žádné škole mě nenaučili, jak ho co nejlépe využívat. Postupně jsem se začal zajímat o meditaci, intuici, nebo o to, jak přenést svoje vědomí mimo fyzické tělo. Zjistil jsem, že smrt je přelud a že neexistuje „dobro“ nebo „zlo“ – všechno je součástí zkušenosti a duše je nesmrtelná. I když jsem se nikdy nezajímal o vyšší existence, dnes vím, že Bůh existuje. A ne jen na pár místech…

Začal jsem naslouchat svému vnitřnímu hlasu (duši, intuici, vyššímu já – vyberte si) a začaly se mi dít zvláštní věci. Díky vnitřnímu hlasu právě píšu tyhle řádky. Je to taky součást dořešení některých mých osobních záležitostí. Je to moje definitvní odhození krunýře. Dřív jsem viděl smysl v tom, vyhrát battle a být vítězem – dnes vidím největší smysl ve vzájemné spolupráci a v předávání zkušeností. Čas pro mě přestal mít význam, jaký měl dřív, protože je to jen iluze. Co bylo, nezměním, a co bude, vychází z toho, co je TEĎ. A když jsem si uvědomil, že TEĎ, je to jediné, co mám, začal jsem opravdu žít a užívat si každý nádech.

Taky jsem došel k tomu, že jediné, co mě může zaručeně vyléčit, je holistický přístup k vlastnímu tělu. Když je tělo i mysl v rovnováze, vnitřní harmonie působí nejen na člověka samého, ale i na lidi kolem. Zjistil jsem, že to nejsou léky, co nás vyléčí z nemoci, ale že to je síla mysli, která dokáže v těle vyvolat regenerační procesy. Vzpomeňte si na placebo… Taky jsem zjistil, že si můžu vyléčit svoji oční vadu – totiž všech 5 dioptrií – bez operace. A kdybych nepociťoval a neměl i od doktora potvrzeno zlepšení, jen tak bych to nepsal. Seznámil jsem se s prací Františka Bardona a Břetislava Kafky a děkuju Bohu, že ti lidé vytvořili to, co vytvořili a předali to dál (byť díky minulým režimům s mnohaletým zpožděním).

A teď už bych se mohl vrátit k úvodu. Kdo vlastně jsem a co tady dělám? Distancuju se od oblíbené lidské vlastnosti všechno zesložiťovat, takže: stejně jako kdokoli jiný, jsem duše obývající hmotné tělo a mám své ego. Ego se brání změně, má svoji komfortní zónu, chce peníze, sex, slávu a zkrátka to nejlepší pro sebe. Ale tím, že jeho myšlenkám nevěnuju pozornost, mu nedávám energii, aby se v realitě projevilo. Na druhou stranu, moje duše miluje. Miluje všechny a všechno kolem sebe; miluje zázrak jménem ŽIVOT a tím pádem taky Boha – něčím, co se nazývá bezpodmínečná láska.

Nejkrásnější na tom je, že spousta lidí si svůj krunýř nechá a raději zůstanou ve své komfortní zóně a řeknou Vám, že duchovní záležitosti jsou nepodstatné, protože kolem sebe máme jen fyzický svět. Jsou snad myšlenky fyzické? Dají se zvážit nebo změřit? Jaktože kolem nás stojí města a jezdí auta? Asi proto, že je někdo vymyslel a vytvořil. Svět je duchovním místem ať chcete nebo ne a tohle všechno, co každý den vnímáme, je zatraceně přesvědčivá iluze, která nás (a nejen nás) má něco naučit…

Vidím, že jsem se opět rozepsal víc než jsem chtěl. A stejně je tu možnost, že si to vyložíte jinak, protože každý máme tak trochu svou realitu… Věřte mi, že kdyby byl způsob, jak Vám tohle vše předat tak jak to vnímám a cítím, udělal bych to – ovšem nejsme zatím na takové úrovni :). A pokud stojíte o nějakou tu radu, tady je vše, co můžu doporučit: očistěte se od negativních emocí, buďte tvořiví, prožívejte přítomnost, milujte celým srdcem a zkoumejte svět očima dítěte.