jankosh | 9. července 2014
Tenhle text jsem původně zveřejnil v Říjnu 2012 jako status na Facebooku, protože to zkrátka muselo jít ven. Je to taková reflexe nad mými (v té době) uplynulými dvaadvaceti lety života a i dnes jsem ochotný se pod to podepsat. Následující text je autobiografickou výpovědí o životě nejednoho člověka. Není to forma zpovědi, ani potřeba vylít si srdíčko – mám teď tolik vnitřního klidu, že si své záležitosti dokážu vyřešit sám – mám ale potřebu Vám předat tenhle text, protože jsem větší část života tápal, aniž bych si to uvědomil… A pokud tápete taky, možná Vám to bude ku prospěchu. Když jsem nedávno došel k tomu, že JÁ vlastně nejsem JÁ, cítil jsem se trochu zmateně. Ale abych nepředbíhal, vezmu to popořadě. Stejně jako Vy všichni jsem se před nějakou dobou narodil. V průběhu života jsem nabíral zkušenosti a připravoval se na život „dospěláka“. Moje představa byla celkem jasná – využít svůj chytrý mozek, abych měl hodně peněz a spoustu nevázanýho sexu. Pár holek jsem odmítl sám, pár holek dalo pořádným košem mě. Ale ten koš nikdy nebyl větší, než jsem si ho sám představil 🙂 V tu dobu jsem to viděl jako „špatnou“ zkušenost, dnes to vidím prostě jako zkušenost. Zkušenost, z níž jsem analyzoval svoje chyby a zjistil, že už je znova dělat nepotřebuju. Když jsem se začal blížit konci střední školy, občas se mi objevila v hlavě otázka ohledně smyslu života. Založit rodinu, postavit dům a být od rána do večera v práci, abych uživil sebe i svoje blízké – to je opravdu všechno? Objevovat nové technologie nebo jiným způsobem zaměstnávat mysl, abych měl pocit, že...