Nedávno jsem narazil na Ottův článek a přimělo mě to k sepsání pár svých postřehů ohledně známkování na školách. Říkal jsem to svým studentům a napíšu to i tady – kdyby po mě škola nechtěla známky, tak jim je nedávám; dám jim „pouze“ obsáhlou zpětnou vazbu. Na jednu stranu jsem pochopil, že známkám studenti přikládají význam a pomáhá to systematičnosti. Takže je tím můžu směrovat stylem „ano, tohle je cesta“ a „ne, touto cestou nechoď“ (plus vše mezi tím), ovšem bez přidaného komentáře to dotyčné/mu nic neřekne … a ano, v případě soukromých škol to pomáhá výpočtům stipendia a školného. ALE na druhou stranu to většinou podkopává sebevědomí a navíc jsme zase u kastovnictví a škatulkování lidí. Skupina „nejlepších“ a skupina „nejhorších“. „Vzorní“ a „odepsaní“. Blbost! Každej má svůj talent a svoje dary. Jak chcete do stupnice od 1 do 5 dát VŠECHNO? Kreativitu, schopnost vidět jemné detaily a zároveň neztrácet ze zřetele celek, schopnost komunikovat, kooperovat a mít na věci vlastní názor, schopnost řešit různorodé situace a improvizovat, rozvíjení vlastního potenciálu, rovnováhu mezi kritickým/logickým myšlením a intuicí (čili mezi mozkem a srdcem) anebo třeba i kulturní a všeobecný rozhled? Ne, je to ve stylu „umíš to přesně zopakovat – jedna“ a „ne, vůbec si to nepamatuješ a nechápeš to – pět“. Studenti, kteří známkám pak dávají význam, se s dobrýma známkama možná cítí líp a se špatnýma známkama skoro určitě hůř a často demotivovaně. Ale když jsou vypuštění mimo školu, zjistí, že v praxi jsou věci zase jinak. Že duchaprázdné memorování a opakování vás moc daleko nedovede, potřebujete vidět větší obraz a navigovat se životem tvořivě. Tímhle nechci...
Tenhle text jsem původně zveřejnil v Říjnu 2012 jako status na Facebooku, protože to zkrátka muselo jít ven. Je to taková reflexe nad mými (v té době) uplynulými dvaadvaceti lety života a i dnes jsem ochotný se pod to podepsat. Následující text je autobiografickou výpovědí o životě nejednoho člověka. Není to forma zpovědi, ani potřeba vylít si srdíčko – mám teď tolik vnitřního klidu, že si své záležitosti dokážu vyřešit sám – mám ale potřebu Vám předat tenhle text, protože jsem větší část života tápal, aniž bych si to uvědomil… A pokud tápete taky, možná Vám to bude ku prospěchu. Když jsem nedávno došel k tomu, že JÁ vlastně nejsem JÁ, cítil jsem se trochu zmateně. Ale abych nepředbíhal, vezmu to popořadě. Stejně jako Vy všichni jsem se před nějakou dobou narodil. V průběhu života jsem nabíral zkušenosti a připravoval se na život „dospěláka“. Moje představa byla celkem jasná – využít svůj chytrý mozek, abych měl hodně peněz a spoustu nevázanýho sexu. Pár holek jsem odmítl sám, pár holek dalo pořádným košem mě. Ale ten koš nikdy nebyl větší, než jsem si ho sám představil 🙂 V tu dobu jsem to viděl jako „špatnou“ zkušenost, dnes to vidím prostě jako zkušenost. Zkušenost, z níž jsem analyzoval svoje chyby a zjistil, že už je znova dělat nepotřebuju. Když jsem se začal blížit konci střední školy, občas se mi objevila v hlavě otázka ohledně smyslu života. Založit rodinu, postavit dům a být od rána do večera v práci, abych uživil sebe i svoje blízké – to je opravdu všechno? Objevovat nové technologie nebo jiným způsobem zaměstnávat mysl, abych měl pocit, že...
