Nedávno jsem narazil na Ottův článek a přimělo mě to k sepsání pár svých postřehů ohledně známkování na školách.
Říkal jsem to svým studentům a napíšu to i tady – kdyby po mě škola nechtěla známky, tak jim je nedávám; dám jim “pouze” obsáhlou zpětnou vazbu. Na jednu stranu jsem pochopil, že známkám studenti přikládají význam a pomáhá to systematičnosti. Takže je tím můžu směrovat stylem “ano, tohle je cesta” a “ne, touto cestou nechoď” (plus vše mezi tím), ovšem bez přidaného komentáře to dotyčné/mu nic neřekne … a ano, v případě soukromých škol to pomáhá výpočtům stipendia a školného. ALE na druhou stranu to většinou podkopává sebevědomí a navíc jsme zase u kastovnictví a škatulkování lidí.
Skupina “nejlepších” a skupina “nejhorších”. “Vzorní” a “odepsaní”. Blbost! Každej má svůj talent a svoje dary. Jak chcete do stupnice od 1 do 5 dát VŠECHNO? Kreativitu, schopnost vidět jemné detaily a zároveň neztrácet ze zřetele celek, schopnost komunikovat, kooperovat a mít na věci vlastní názor, schopnost řešit různorodé situace a improvizovat, rozvíjení vlastního potenciálu, rovnováhu mezi kritickým/logickým myšlením a intuicí (čili mezi mozkem a srdcem) anebo třeba i kulturní a všeobecný rozhled? Ne, je to ve stylu “umíš to přesně zopakovat – jedna” a “ne, vůbec si to nepamatuješ a nechápeš to – pět”.
Studenti, kteří známkám pak dávají význam, se s dobrýma známkama možná cítí líp a se špatnýma známkama skoro určitě hůř a často demotivovaně. Ale když jsou vypuštění mimo školu, zjistí, že v praxi jsou věci zase jinak. Že duchaprázdné memorování a opakování vás moc daleko nedovede, potřebujete vidět větší obraz a navigovat se životem tvořivě.
Tímhle nechci dehonestovat rozměr toho, kdy se např. učíme chápat to, kým jsme, z čeho se skládáme, z čeho se skládá vesmír, jak bytosti a věci fungují nebo jaká je naše skutečná historie – nesouhlasím jen s tím, že spousta těchhle informací je určitým způsobem modifikovaná, aby napomohla vytvořit nemyslící stádo co se podřídí systému. Systém není “zlej”, je to svým způsobem “jen mechanismus”, který nám svým tlakem víc a víc ukazuje, co stojí za to rozvíjet a podporovat a co ne. Zbytek je na nás. Nejen jako na jednotlivcích, ale i na celku, jako na propojeném organismu.
(nejen mým) studentům: nepřestávejte být tvořiví, hraví, originální a nepřestávejte zpochybňovat autority. A ano, můžete to použít proti mě – nejsem “někdo víc”, mám jen určitou roli a vždycky pro mě budete víc lidi, než studenti. O všem se vždycky můžeme bavit jak kultivovaně, tak vyhroceně. Co dáte ze sebe, vám nějak bude zrcadleno.
(nejen mým) kolegům: je otázka, nakolik jeden člověk může ovlivnit celostátní nebo globální situaci (ano, může, všichni jsme propojení, ale to je úplně na jinou debatu) – každopádně na svých “místech” nejsme jen tak. Co dáme ze sebe, nám bude zrcadleno. Máme příležitost někoho příznivě ovlivnit, tak ji využijme.
všem: každej z nás má mnohem větší sílu, než nás okolí učí, nenechte se obalamutit
Za sebe: dík všem, co mě kdy usměrnili a taky díky téhle zkušenosti. Vidím ve školství spoustu byrokracie a papírovaček – plus finanční systém do toho vnáší zase další mechaniku, která zrovna svobodný rozvoj lidského potenciálu nepodporuje. To je ale taky na úplně jinou debatu. Potenciál a smysl vidím v “základním minimu pro život” (třeba jak dýchat a pracovat se svým podvědomím 😉 ) a dál každý ať má pak svobodu rozvíjet, co ho táhne. Jedině pak může světu dát svoje dary a talenty. Internet, kurzy, intuice, dobrovolné setkávání a tak. Přečtěte si Ottův článek. Epickej závěr nemám, konec.
http://ottocopy.cz/jak-se-mstime-na-detech
